Tak a je to tady. Dočkala jsem se! Stejně jako vloni jsem dostala tu úžasnou šanci být součástí jedné z největší rally světa – Africa Eco Race (AER). Nejdříve to vypadalo, že se letos nebudu moci zúčastnit, ale štěstí se na mě přeci jen usmálo. Opět zde budu jako managerka pro Slovenský team. Tentokrát máme dva jezdce – k Jankovi se ještě přidal Maťo Benko a dva mechanici – Peťa a Jožka. Takže náš team Slovakia Rally Team se pěkně rozrusta.
25.12.2015- pátek – Vyjíždíme
V pátek na první Vánoční svátek jsem se ráno o pul 6 vydala na Slovensko do Bratislavy. Zde jsme měli sraz s teamem a mohli jsme vyrazit směr Monako, kde nás čekali technické přejímky. Cesta po ránu byla bez problému, tak nebylo žádné zpoždění a v domluvený čas, po 9 jsme se všichni sešli. Jeli jsme dát moje auto k Maťovi na firmu a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme s Jančím, Peťou a Jožkem. Maťo s Evkou (ženou) do Monaka letěli a čekali nás tam. Měli jsme v plánu ujet co nejvíce kilometru a někde v Itálii se kolem 8-9 ubytovat v hotelu, abychom byli připraveni na další den. Nejdříve se nám vše dařilo podle plánu. Jen po cestě jsme ztratili Jančího telefon, který jsme naštěstí našli zapadnutý v autˇľ se vľcech. Rakousko jsme projeli bez sebemenších problému. Bohužel v Itálii nastali první veliké komplikace. Bylo zhruba kolem 16:00 když při jízdě na dálnici – směr Venezia, začalo něco ukrutně rachtat. Naštěstí hned kousek od nás byl odstavný pruh, tak jsme mohli zastavit a zjistit situaci. Po chvíli kluci zjistili, že nám odešlo ložisko v levém kole. Tak a teď co si počít. Zastaví se Ti auto v Itálii se závadou, která se nedá jen tak opravit a navíc s tím autem potřebuješ do nejdříve pokračovat v cestě. Ještľ 25.12 kdy byl v Itálii Štědrý den! Volali jsme na pojišťovnu, kde je sjednané povinné ručení, byli by sice schopni odtáhnout auto, ale opravu do druhého dne dopoledne nám zaručit nemohli. Během chvilky k nám přijelo vozidlo, které nabízelo odtahovou službu. Bohužel řidič nemluvit anglicky, pouze Italsky, tak byl problém něco domluvit. Nakonec jsme zavovali Dadě Ozanové, co jezdí s Jankem na rally pravidelně , a ta nám mohla překládat do češtiny. Odtahovou službu jsme si tedy nechali zavolat. Nabídli nám také opravu, alebez garance času.. Již jsme byli ve spojení s Maťem a situace se řešila. Přemýšlelo se o všem možným – poslat ze Slovenska nové auto, nebo alespoň náhradní ložisko, abychom to mohli opravit. Bohužel jiné auto jsme mít nemohli, kvuli dokumentaci, která byla již dopředu vyřizená. Poslední alternativa byla asistenční servisní služba přímo od Iveca. Byl to opravdu boj, alepo pár hodinách se podařilo vyjednat podmínky. Maťo vše vyjednal po telefonu z Monaka. Ale nebylo to jen tak. Musela se složit finanční záloha v hotovosti – takže Maťuv kamarád na Slovensku jel do Iveca hotovost odevzdat. Odtah nás odvezl do nějakého města a my konečně měli souřadnice, které jsme mohli nahlásit do Iveca, aby přijeli servisáci. Po složení auta přišla zpráva, že za hodinu servis přijede. To nás trochu pozvedlo. Servisáci přijeli o pul 8 a okamzitě se dali do práce. Kotouč nešel ani vubec jednoduše sundat. Servisáci to nakonec museli vzít k sobe na servis udělat patřičné úpravy. Po hodině a pul byli zase zpátky.. My mezitím čekali na parkovišti. Po jejich příjezdu se nám ulevilo, že doopravdy vubec přijeli.. Nandali kotouč s novým ložiskem, kolo a bylo hotovo..Ptali jsme sej ich na náhradní ložisko do rezervy v případě potřeby u druhého kola. Bohužel neměli. Tak doufáme, že to nebude už potřeba.. Mohli jsme vyrazit dále! Sice jsme měli 8 hodit zpoždění, ale jedeme! Maťo nám našel po cestě hotel, kde jsme mohli přenocovat. Dorazili jsme o 2 ráno. Byla rychlá sprcha a hned spánek.. Byli jsme po dnešním dni opravdu vyčerpaný.
26.12.2015 – sobota – na cestě, administrativní přejímky
Ráno jsme vstávali o 7 ráno, abychom vše stíhali. Došli jsme si na snídani a jeli jsme. Bylo před námi cca 500km. Itálii jsme již projeli hladce. Francie nám také nezpusobila žádnou neočekávanou situaci. Organizátor nám přichystal perfektní instrukce, jak se dostat přímo do centra Monaka. Najít depo, ve kterém byli přejímky nebylo těžké, jelikož vše bylo označeno fáborky. Na místo jsme dorazili kolem 13:00. V depu na nás již čekal Maťo s Evkou, tak jsme byli konečně zcela kompletní. Nejprve jsme zaparkovali dodávku a chtľli jsme začít s vykládáním, ale hlad nás nenechal na pokoji, tak nás Maťo vzal do cetra Monaka na obľd. Byly zde Vánoční trhy, tak jsme mohli pocítit, jak se slaví Vánoce v jiném státě. Asi nejvíc se mi na tom všem líbilo, že bylo opravdu teplo. Mohlo být kolem 15C. Už jsme se nemohli dále zdržovat, museli jsme se vrátit zpátky do depa. Čekalo nás spoustu práce. Nejprve jsme museli vyložit celé auto, pak teprve šli vyložit motorky. Jelikož jsme měli jít na přejimky až následující den, tak jsme i přes veškeré zpoždění měli dostatek času. Začalo se s dochystáváním motorek. Byla potřeba dodělat spoustu věcí na motorkách. Přidělat veškeré náhradní díly, vše dvakrát zkontrolovat a podobně. K večeru jsme si usmysleli, že zkusíme udělat přejímky ještě dnes, aby další den byl volnější a nemuseli jsme se nikam honit. Administrativní přejímku jsme zvládli bez problému. Jen na technickou nám již nezbyl čas. V depu jsme vše opět poskládali do auta a jeli jsme na hotel, který nám Evka zarezervovala. Vydali jsme se do centra večerního Monaka. Moc pěkná podívaná. Zmohla nás unava, tak po večeři jsme se dali na zpáteční cestu. Vše vypadalo, že není žádný problém. Bohužel po hodině jsme zjistili, že Janko zase ztratil telefon. Tentokrát to vypadalo, že ho ztratil doopravdy. Pravdľpodobně ho nechal ležet na stole v restauraci. Zkusil se tam vrátit, jenže restaurace už byla zavřená. Tak jsem trochu zklamala, že jsem to nedokázala ohlídat. No uvidíme další den. Třeba se opravdu v té restauraci najde. Radši jsme to šli zaspat.
27.12.2015 – Neděle – technické přejímky, slavnostní start
Hned po snídani jsme jeli do depa. Administrativní přejímka byla sice za námi, ale stále nás čekala technická. Zjistili jsme, že potřebujeme dochystat ještě pár maličkostí na motorečkách. Po dukladné prohlídce motorek jsme mohli začít. Dostali jsme čísla, tak jsme polepily motorky i auta a čekali na kontrolu zapojení GPS a iritraku. Postupně jsme obcházeli všechna stanoviště, až jsme se dostali nakonec. Zvládli jsme i technickou. Mezitím Evka zajela do restaurace a Jančího telefon zde opravdu byl. Tak se nám všem ulevilo.. Přejímky máme za sebou a telefon se našel!
Po skončení technické se museli motorky předat do uzavťeného parkoviště. Rovnou jsme tam přeparkovali asistenční auto, jelikož zde byl od 14:00 slavnostní start. Divácky dost atraktivní místo. Každý si mohl prohlídnout naleštěné závodní stroje, které budou zdolávat Afriku.
Ve 2 hodiny byla rally oficiáloně odstartovaná. Janko s číslem #110, Maťo 111 a naše asistenční auto #534- Po startu jezdce čekal krátký prolog – projížďka Monakem. Po příjezdu z prologu nás čekalo opět nakládání motorek a balení všech věcí. Čekal nás přesun do přístavu Sete – přibližně 350km. Cesta do přístavu byla bez komplikací, tak jsme byli všichni spokojeni. Jen v přístavu už začínali být malé zmatky. Dlouhé čekání na nalodění apodobně. Motorky jsme chtěli nechat na trajektu zvlášť, aby se pak nemuseli před závodní etapou zase vykládat. Maťo projel mezi celníky bez problému. Bohužel Janka zastavili a nepustili ho dál, jelikož měl papíry jen pro sebe, ale ne pro motorku. Tak jsme museli motorku naložit zpátky do auta. Při nalodění tu byla zase doluhá časová prodleva. Jelikož jsme měli po všech kontrolách, tak jsme motorku znovu vykládali. Janko s Maťem si alespoň v klidu mohli nachystávat věci. Nalodění jsme se přeci jen dočkali. Nějak po 21:00 jsme už byli na lodi a na recepci jsme si vyřizovali kajuty. Po 23.hodině se zvedly kotvy a loď začala opuštět Francouzský přístav a nabrala směr přístav Nador – Maroko.
28.12.2015 – Pondělí – den na lodi – briefingy, školení
Po 8.hodině jsme museli odejít na snídani, protože nás čekal další perný den. Ikdyž budeme celý den na lodi, tak v pruběhu celého dne je ruzné školení, vyřizování a zařizování. Dopoledne jsme už dostali roadbooky, tak jsme mohli zkontrolovat etapu, která nás bude další den po vylodění čekat. V 11 hodin nás čekal povinný a dost dlouhý první hlavní briefing. Ze začátku klasické organizační věci, ale postupně jsme se dostali k jádru celé rally. Briefing trval skoro dvě hodiny. Nemohli jsme se už dočkat obědu. Jenže ihned po obědě následovalo školení na GPS, poté na iritrak. To nám vzalo skoro další dvě hodiny. Mezitím jsme si museli jít nechat udělat customs (celnice) na lodi. Jak pro nás, tak pro veškeré vozidla. Fronta tu byla neuvěřitelná. Jen co se týče AER – je nás tu cca 450 lidí a cca 200 vozidel (komplet všichni, včetně pořadatelu a asistenčních vozidel) Na pasy jsme čekali něco kolem dvou hodin. Pak jsme museli jít čekat do vedlejší fronty na vozidla, ale radši jsme to vzdali a šli na večeři, doufajíce že po večeři bude fronta hnedka menší. Fronta sice menší pak byla, ale stejně nám zabrala další dvě hodiny, než jsme mohli cokoliv zařídit. V pruběhu čekání nakonec byla i sranda.. Hráli jsme ruzné slovní hry. Po 21.hodině konečně bylo vše vybavené. Vzhedem k tomu, že jsme měli plánované připlutí do Nadoru v 6 ráno místního času (našeho 7:00) tak jsme plánovali už zalehnout. Nakonec jsme se chvilku s klukama zapovídali a znenadání přišel pořadatel se změnou připlutí – 3 hodiny zpoždění a zkrácení závodní etapy. Rychlostka na zítra měla být jen 100km, aby si všichni zvykli na roadbook, ale díky tomuto zpoždění byla částečně zrušená a bude jen 50km doluhá. Ve finále jsme si alespoň mohli přeřídit budíky a máme o pár hodin spánku více. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.
29.12.2015 – Úterý – 1.etapa
Druhá noc na lodi. Ráno jsme šli na snídani a hlavně zjisit situaci co a jak dnes vubec bude. Moc jsme se toho nedozvěděli. Po snídani jsme šli balit věci do kajut. Pak jsme čekali dost dlouhou frontu na to, abychom se vubec dostali k autu a jezdci k motorkám. Mezitím nám organizator přišel oznámit, že motorky nepujdou rychlostzní zkoušku vubec. Nabrali jsme totiž další zpoždění a připlouvali jsme až po desáte hodině místního času (našeho 11 hod) Kamiony a auta jeli alespoň těch 50km RZ. Po vylodění v Nadoru jsme opět strávili spoustu času na celnici, kdy se kontrolovali hlavně dokumenty od aut, které jsme vyřizovali na lodi a samozřejmě i naše pasy. V mezičase, kdy jsme stáli ve frontě, jsme museli tak jako tak připravit Jančího a Maťka na první etapu. Byla sice bez RZ, ale stejně na jezdce čekalo skoro 510km do dalšího bivaku v Jorf El Hammam. Organizatoři kontrolovali hlavně správně zadaný GPS code a funkčnost iritfraku, aby nedošlo hned na začátku rally k nepříjemným situacím. Kolem 12 hodiny byli jezdci vypuštěni do této etapy. Po jejich odstartování jsme se vydali v jejich stopách. Jen jsme ještě zařídili naše propuštění na celnici, v bance jsme vyměnili peníze a už se jelo. Jeli jsme skoro stejnou trasu jako závodníci, tak jsme je mohli jistit zezadu, kdyby náhodou něco byla potřeba. Naše trať do dalšího bivaku dnes byla dlouhá téměř 590km. Z přístavu jsme vyráželi až po 13.hodině, jelikož v bance byla poměrně dlouhá fronta. Jako bychom si na to čekání už nezvykli. Připomněla jsem si zacházení s GSP. Během chvilky jsem byla v tempu. Navigování trasy pomocí roadbooku jsme zvládli bez problému. Peťo s Jožkem během chviličky také věděli co a jak. Během cesty jsme potkali mnoho asistenčních aut. Ke konci jsme se chytli takové menší kolony a jeli jsme s nimi. Nemělo tu cenu někoho tu v zatáčkách předjíždět. Nebylo úplně kam spěchat. Do bivaku jsme dorazili už za tmy. Až kolem 21.hodiny. Jančí s Maťem na nás už čekali. Už jsme mohli rozložit zázemí a začít se chystat na zítřejší etapu. Připravili jsme roadbook a Jančí opravoval ještě nějaké věci na motorce, jelikož po cestě měl problémy s pojistkami. Nesvítilo mu světlo na roadbooku a tudíž musel dojet etapu skoro jen na pamatováka, když zastavoval u pouličních světel, aby vubec věděl kam má jet. Na závadu brzy přišel. Byla potřeba zaizolovat jakési kabely a trochu upravit jejich umístění. Kolem pôl 11 začínal briefing, kde jsme se dozvěděli dost informací. Briefing byl až tak pozdě, jelikož na trati bylo pár ošklivých crashu, tak organizatoři museli zasahovat. Naštěstí se jednalo jen o rozbitá auta a né o lidské zranění. Po briefingu jsme měli takovou skoro noční večeři. Pak jsme potřebovali ješťe doladit pár posledních věcí – dopsat změny do roadbooku, nachystat pití, jídlo a veškeré potřebné věci na další etapu. Jančí ještě naposledy obešel motorčeku, zda-li není cosi potřeba a s klidnou hlavou jsme šli spát až kolem 1 hodiny ranní.
30.12.2015 – Středa – 2.etapa
Budíček jsme měli o pul 6, tak spánku opravdu moc nebylo. Došli jsme si na snídani a pak se šli jezdci chystat. Start první motorky byl v 7:00. Jančí šel v 7:14 a Maťo v 7:16. Poslední kontrola jezdcu a motorek, zda-li je všechno tak, jak má být. Všechno vypadalo dobře, tak se jezdci vydali do dnešní etapy, která je pro ně 401km dlouhá. Z toho 312km je rychlostní zkouška. My jsme zatím pobalili zbytek věcí a vydali se na cestu do bivaku do Tagounite. Čekalo nás 361km. Cesta v asistenčním autě probíhala bez problému a kolem 13hod jsme se dostali do bivaku, kde skoro nikdo ještě nebyl. Jelikož motorky startují hned jako první, tak i my muzeme dost brzy vyjet. Auto jsme postavili ke kamarádum, k Ullevalseterovi. V klidu jsme mohli vše rozbalit, stany, plachtu, připravit nářádí, jídlo a pití. Pak už jsme jen vyhlíželi jezdce. Konečně tu už bylo i krásné počasí – na tílko a kraťasy. Cca po hodině se tu objevil Ulle. Dále začali jezdit už i ostatní auta, sem tam nějaký kamion a najednou tu byl Maťo. Kluci se šli starat o motorku a já zjišťovala dojmy z tratě. Vše prý ok, dokud Tě nezačnou předjíždět auta a kamiony a prášit. Během pul hoďky tu byl i Jančí. Tak jsme byli velice spokojeni, že tu máme oba dva jezdce. Jančího přední maska byla trochu ohnutá jiným směrem, než-li by měla být, tak mi bylo jasné, že se něco stalo. Naštěstí to byl pád, který nebyl zas až tak vážný. Na motorce sice něco zanechal, ale Jančí je v pořádku a to je dulezite. Praskl i kryt pod motor, tak z něj vytekla voda, ale i bez toho se tu dá jet. Měli jsme dostatek času na to, abychom vše v klidu nachystali. Během odpoledne jsme připravili roadbook a do večeře se montovali motorčeky. Ruzné upravy, přezouvání guma podobné záležitosti. Dokonce i výsledky byli docela brzy vyvěšené. Jančí skončil na 11.místě a Maťo na místě 8. Tak jsme byli ještě o to víc spokojenější. Jen nám vrtalo hlavou to, že v bivaku jsme viděli jednu Tomečkovu tatru, ale když jsme je pak šli najít, abychom hodili řeč, tak jsme je nikde nenašli. Zprvu jsme mysleli, že jeli tankovat, či někam na jídlo, ale čím více se blížil večer, tím jsme byli více nervoznější. Až mi to nedalo a šla jsem zjistit situaci k pořadatelum. Podle iritraku Tě mohou kdekoliv lokalizovat. Odpověděli mi, že jsou cca 300km daleko a mají rozbitou tatru. Moc špatné zprávy. Ale kluci byli v pořádku! Po chvíli jsme potkali press od Tomáše, tak nám situaci vysvětlili. Asistenční tatře odešel motor cca 50km od vyjeti z předchozího bivaku. Tak zavodní tatra jela na pomoc. Pořád se situace řeší, co a jak bude. Jediné, co jsme mohli klukôm nabídnout bylo to, že jsme schopni naložit posádku z asistenční tatry a do Dakaru je dopravit. Jenže dokud nebudou tatry v bivaku, není možné něco pořádně řešit. Večer jsme došli na briefing, doupravili jsme roadbook, dali večeři a chvilku po 22.hod se šlo spát. Přeci jen na dnešek toho spánku moc nebylo a ráno moudřejší večera
31.12.2015 – čtvrtek – 3.etapa
Ráno jsme se nemohli dočkat snídaně tak, jako každý den. Hlavně jsme čekali nějaké info ohledně našich tatrováku. Už jsme konečně viděli tatru v depu, ulevilo se nám. Ale bohužel přijela sama, bez s40m před své asistence – ta je zcela nepojízdná. Tomáš se rozhodl, že jí nechá v gáráži kdesi poblíž u předchozího bivaku. Nemělo by cenu pokračovat až do Dakaru a mít tatru zapřaženou někde na tyči. Navíc by byl i veliký problém sehnat auto, které by bylo schopné jí táhnout. S klukama jsme se domluvili, že jim alespoň budeme moci pomoci tím, že posádka z asistenční tatry pojede s námi. Již na dnešní přejezd se k nám připojil jeden člen asistenční posádky – Tomáš. Dnes jsme se přesouvali do Assy. Cesta pro asistenci byla 565km. Na závodníky čekala trať dlouhá 558km a z toho 450km byla rychlostní zkouška. Jakmile nám Janko a Maťo odstartovali, mohli jsme se vydat na cestu. Hned asi po 50km jsme se blížili k vesnici, kde bylo měření rychlosti, která byla zapsaná v roadbooku, tak jsme o ní samozřejmě věděli. Bohužel nám to začalo pípat už někde 40m před cedulí, takže jsme překročili nechtěně rychlost a už jsme to měli zaznamenané v navigaci. Uvidíme co nám na to řeknou organizátoři. Přeci jen 84km/hod je docela dost na 50km/h. S Jančím a Maťem jsme se domluvili, že na ně počkáme po rychlostce. Dál už pak zbývalo jen 100 společných km do bivaku. Chvíli jsme na ně museli čekat, tak jsme si udělali takový menší kemping. Uvařili si polévku, kávičku a čekali jsme. Brzy jsme se však našich kluku dočkali. Dali jsme jim první pomoc v podobě rio mare a vody a mohlo se jet dál. V bivaku jsme řešili klasické věci, jako každý den. Byla potřeba nachystat roadbook, motorky a vše potřebné pro naše jezdce. Pak jsme uviděli výsledky. Jančí dokončil etapu na krásném 6.místě, Maťo dojel 9. Celkově Jančí prozatím 7. a Maťo 6.
Nejprve nám ani nepřišlo, že dnes je Silvestr a slaví se Nový rok. Jak jsi prostě takhle na rally, tak nemáš tolik času a myšlenek na to, co se děje okolo. Soustředíš se jen na to, aby Tvoji jezdci měli co nejvíc nadstandartní péči. Až na večeři jsme si všimli, že tu jsou skleničky se šampaňským.Večeře byla také poněkud slavnostnější. Je to trochu jiné přivítání Nového roku, ale o to je to zajímavější a užasnější. Ikdyž si myslíš, že bys byl na tento den raději s rodinou a přáteli, tak tady Ti to nepřijde, že by to bylo jiné. Všichni tu jsou moc kamarádští, takže jak přátelé, tak rally rodina tu je. Nikdo Ti tu nepřipadá cizí, ikdyž se se všemi neznáš. A o tomhle to je! Dali jsme si nějaký ten přípitek, dodělali resty na motorkách a šli jsme k ohni za ostatními.
1.1.2016 – pátek – 4.etapa
Říká se, jak na Nový rok, tak po celý rok. Asi bych si to dovedla představit i v našem případě. Žít pořád takhle. Nemáš tu starosti z denodenního života, jako je u nás. Ale řešíš jen závod. Zda-li jsme na nic nezapomněli, zda-li má jezdec vše, zda-li motorka vydrží apodobně. Ráno bylo klasické, jako každý den. Skoro vše jsme měli nachystané z předchozího dne, tak jsme ani nemuseli nikam spěchat. Dnes jsme se přesouvali z Assy do Remz El Quebir. Pro nás to bylo to bylo 403km. Pro závodníky dnes nebyl žádný přejezd a celá etapa byla RZ která měřila 409km. Dnes se k nám do auta přidal i Peťa – další a zároveň poslední člen asistenční tatry. Tak dnes jsme pokračovali už v 5lidech. Tak nějak se trochu rozrustame. Alespoň je v autě větší sranda. Jsme s tatrovákama takový velký česko-slovenský team. V obou teamech jsme zástupsi jak z Čech, tak ze Slovenska. Cesta do bivaku nám utekla docest rychle. Měli jsme nějaké dobré tempo. Přijeli jsme do depa a Ullevalseter tu již byl. Neuvěřitelné! Sice jen asi 5 min, ale byl tu. Jen tu neměl ještě asistenci. První den, kdy jsme do bivaku dojeli dříve, než-li oni. Tak jsme Ulleho mohli obsloužit my, jelikož každý den stojíme v bivaku u sebe a držíme si navzájem místa. Celý jeho team je super. Ikdyž... všichni na AER jsou super. Něco málo přes hodinu a Maťko přijížděl do bivaku. Cca pul hodiny po něm dorazil i Jančí. Sdělili nám dojmy z tratě. Jančí trochu zabloudil, tak nebral zpoždění. Dál mu taky trochu zlobila motorka. Zprvu s výsledkem nebyl spokojený, ale pak si uvědomil , že to je jen výsledek. O nic jiného nejde. Je celý, zdravý, je v bivaku a to je tady to nejdulezitejsí. Jen jsme zase pohřešovali tartu. Kluci tu stále nebyli. Po hodně dlouhém čekání jsme se dozvěděli o jejich problemu. Trať byla hodně kamenitá a skoro všichni měli problémy s gumama. Bohužel i naše tatra se dostala do potíží a za dnešní etapu měla 3 defekty. Jeden byl v místě, kam by se nedalo ani jentak zajet, tak to vypadalo na to, že budou muset čekat na balečku, protože už neměli další rezervní gumu. Naštěstí kolem zrovna projížděla asistence od jiného teamu, tak klukum nahradní gumu vypujcili a oni mohli konečně pokračovat dále. Tak etapu dokončili a do bivaku se dostali. Díky bohu..Tak jsme tu byli už všichni. Odpoledne/podvečer jsme strávili klasickým montováním motorek a chystání věcí na další etapu. Večer briefing, večeře a do postele jsme se dnes dostali i docela brzy, tak alespoň načerpáme síly na další den.
2.1.2016 – sobota – 5.etapa
Dnes nás čekal náročný den. Čekalo nás přesun do Dakhly, který byl pro asistenci dlouhý 827km. Celý den strávený v autě. Hlavně jsem si vzpomněla na loňský rok. Trasa byla pro tento přesun úplně stejná. Jen s tím, že Jančí měl problém s motorkou a místo 800km jsme jich najeli 1200. Po zkontrolování obou roabooku (asistenční a závodní) jsme našli společný bod přejezdu, který byl zhruba v polovině a měli jsme v plánu jet pak za Jančím a „jistit“ ho zezadu. Po 4 hodinách čekání na pumpě nám organizátoři volali, že motorka je porouchaná a je naložená na balei, tak ať pokračujeme do bivaku. Po dalších ujetých 200km jsme obdrželi telefon, že balei truck musí jet urgentně natankovat vrtulníky a my se musíme pro motorku vrátit. Tak jsme jeli zpátky a najednou jsme měli o 400km najeto více. Bylo to šílené. Jen 200km podle roadbooku obráceně. Hned ráno mi celý den probleskl v hlavě. Doufám, že to nebude nikterak stejné. Jakmile jezdci odstartovali, my jsme se vydali na cestu. Cesta se zdála docela klidná i jsme měli dobré tempo. Měli jsme s Jančím a Maťem domluvený sraz na určité pumpě. Když jsme na pumpu přijížděli, tak kluci si tu už seděli a v klidu si vychutnávali Marocký čajíček, coca colu a pringless. Vypadali spokojeně. Již měli po rychlostní zkoušce a už zbývalo jen 200 společných km do bivaku. Dali jsme jim alespoň občerstvení v podobě rio mare na cestu, natankovalo se a mohlo se jet dál. Maťo nabral tempo a rychle vyrazil směr bivak. Jančí už věděl, že není kam spěchat, tak jel v pomalejším tempu s námi. Bivak byl na úplně stejném místě jako vloni. Přímo u oceánu. Jen to znamenalo, že tam byl ohromný vítr. Našli jsme si relativně klidné místo, kde jsme byli schovaný mezi organizačními auty. Přijížděli jsme až k večeru, tak jsme v klidu vše potřebné vyložili a trošku kluci začali i s přípravou motorek. Nemělo to cenu přehánět, protože další den pro nás byl rest day. Nikam se nejelo. Celý den jsme měli čas na to nachystat motorky a vše potřebné beze spěchu a když zbyde čas, mužeme si i odpočinout. Briefing dnes ani nebyl. Po večeři jsme s klukama společně v klidu poseděli, popovídali si a dali si i skleničku vínečka. Bylo to super, když najednou víš, že na zítřejší den není co urychleně chystat. Hlavně bylo taky podstatné to, že nemusíme alespoň jeden den nikam brzy vstávat.....
3.1.2016 – neděle – rest day
Tak jak jsem si myslela, že se trochu vyspíme, jsem se docela pomýlila. Čím víc se člověk na něco těší, tím je větší pravděpodobnost, že to nevyjde. Jednoduše jsme se vzbudili docela brzy. Měli jsme hlad, tak jsme utíkali na snídani. V depu vládla pohoda. Všichni byli spokojeni že je konečně den volna. Den bez závodění. Bylo dostatek času na všechno. Peťo s Jožkem začali v klidu chystat motorky na další závodní etapu. My s Jančím jsme se věnovali fotkám a ruzným reportum. Janči potřeboval v depu sehnat nové gufero do převodového kolečka. Obcházeli jsme depo už den předem. Domlouvali jsme se s Kazachstánci. Přislíbili nám pomoc. Ale bohužel jsme na to už začali spěchat a oni tu ještě neměli kamion s náhradními díly. Jančí začal shánět dál. Usmálo se na něj štěstí v Desert rose teamu, kde potřebné gufero sehnal,.Po obědě už bylo méně práce, tak jsme se mohli jít projít po pláži. Foukal sice silný vítr, oceán byl studený, ale i tak to bylo parádní. Šli jsme podél pobřeží po kraji oceánu, takže během chvíli nás stejně vlny úplně zmokřily. Ze začátku to bylo sice ozvěžující, ale pak bylo docela chladno. Maťo s Peťou a Jožkem poté odešli do restaurace se pořádně najíst. Jás e mezitím na chvíli natáhla na pláž a asi hodinu jsem fakt relaxovala. Nádhera. Jenže jak tomu už je, tak volný den utekl tak rychle, že najednou byl už zase večer. Tak se šlo na večeři a na briefing. Dnes jsme měli takovou „slavnější“ večeri, Grilovaný steak s opečeným bramborem na ohni. Pochutnali jsme si. Jelikož nás na zítra čekal přejezd z Maroka do Mauretánie, tak byl start zítřejší etapy již v 5:30. Pro nás to znamenalo budíček ve 4:15. Takže po večeři rychle dochystat vše potřebné na další etapu a velice brzy jsme zalehli. Přeci jen při představě toho vstávání....
4.1.2016 – pondělí – 6.etapa
Dnes nás čekalo opravdu brzké vstávání. Museli jsme vstávat brzy kvuli přesunu do Mauretánie do Chami, 580km. Vloni jsme čekali na hranicích téměř 8hodin a díky tomuto zdržení byla celá závodní etapa zručená. Ornagizátoři tomu chtěli letos předejít. Budíček jsme měli na 4:15. Bohužel mě se vybil telefon, tak jsem dala buzení za ukol Peťovi. Jenže Peťa si stále nepřeřídil čas, tak nás všechny vzbudil ve 3:15. Vstali jsme, oblékli jsme se a Maťo z ničeho nic povídá co blbneme, že je ještě brzy. Tak jsme si šli ještě na hodinku lehnout. Jenže už to byl takový polospánek, že skoro nikdo už pořádně neusnul. Když jsme tedy na druhý pokus vstali ve správný čas, dozvěděli jsme se, že mechanici od Ulleho měli podobný problém a vstali dokonce něco před 3:00. Takže jsme už ráno byli pěkně unavený z toho nevyspání. Ale pokračovat jsme museli. Šup šup na snídani, vypravit jezdce a vyrazili jsme. Byla ještě tma, když jsme opouštěli bivak a ještě dlouhou dobu po tom, cca 250km. Čím více jsme se blížili k Mauretánským, tím víc jsme si museli hlídat pumpy. V Mauretánii je dost veliký problém s dostupností pohonným hmot. Když už se něco najde, tak je tu zase veliký probém s kvalitou. Naštěstí před hranicemi bylo ještě pump dost, tak jsme mohli v klidu dotankovat do plna. Při výstupu z Maroka se pomalu začali již tvořit kolony. Pořadatel nám naštěstí zařídil, že my od AER máme přednost. Samozřejmě zase my z asistence museli dávat přednost jezdcum, aby stihli plánovanou rychlostní zkoušku. Výstup jsme zvládli. Teď už nás čekalo cca 10km hroznou cestu, plnou vraku aut, hlubokého písku, do kterého mužeš kdykoliv zapadnout a hlavně společnost „černých“. Naštěstí jsme to všechno zvládli. Jen jsme zahlédli tu ohromnou frontu kamionu před námi a už jsme skoro ani nepočítali s odstartováním RZ. Když jsme se přibližovali, tak nás zahlídl celník a pustil nás dopředu, protože jsme součástí závodu. Uffff. Nemuseli jsme tu čekat. Teď už jen projít s pasy a mužeme jet dále. Organizátor to letos měl opravdu dobře zařízené. Jen jsme jim podali pasy, dali nám tam razítka a víza, že se dodělají až v bivaku. Tak jsme tu všeho všudy i s výstupem z Maroka mohli čekat možná tak hodinu. Šlo to jako po másle. Brzy jsme Mauretánské hranice opouštěli a pokračovali směr bivak. Jenže najednou telefon – Maťo volal. Ihned nás napadali špatné myšlenky. Maťo nám oznámil, že mu motorka n����jak huř čerpá benzin a je potřeba to opravit. Oznámil, že na nás počká na začátku RZ, prý jedeme okolo. Po zhruba 64km jsme dorazili na místo. Bylo tu už spoustu jezdcu. Najednou bylo dostatek času. RZ starotvala až o hodinu a pul později. Kluci Maťovi servisovali motorku a jezdci si mezitím trochu odpočívali. Již tu pálilo sluníčko, tak každý byl všelijak poschovávaný jen aby nebyl na přímém slunci. Motorka se brzy opravila, ale my neměli kam spěchat. Čekali jsme na start, dokud neodstartovala RZ, pak jsme už jeli do bivaku. Měli jsme před sebou už jen 120km. Brzy jsme dorazili na místo. Ulle byl už klasicky v cíli, ale alespoň nám podrželi místo, jako každý den. Po chvíli přijeli i jezdci a šli jsme vybavovat víza v bivaku. Z ničeho nic tam byla zas pořádná fronta. Asi je jedno, jestli máš ty hodiny čekat na hranicích, nebo tady v bivaku. Asi po pul hodině čekání Chris zahlásil, že kdo má viza z loňského roku, tak muze jit na začátek fronty a rovnou je dostane do ruky a nalepí se do pasu. Výhoda toho, že jsme tu byli i vloni. Tak jsme s Jančím nakonec víza měli hotové brzy. Maťo s klukama na tom byli huře a frontu si museli vyčkat. Pak se šlo klasicky servisovat a chystat vše potřebné. Spát jsme šli brzy, protože i dnešní den byl docela náročný.. Ovšem jako každý den na rally....
5.1.2016 – Úterý – 7.etapa
Dnes nás čekal opět náročný den. Měli jsme před sebou zase dlouhou trasu – 684km. To znamenalo celý den strávený v autě. Byl to přesun do Amodjaru. Jezdce čekalo celkem 444 km, z toho 414km byla rychlostní zkouška. Takže přejezd byl minimální. Dnes se cesta hrozně vlekla. Venku bylo nádherné počasí, sluníčko svítilo a my se museli pařit v autě. No nenadělali jsme nic. Přesun jsme tak jako tak museli zdolat. Jelikož pořád jedeme v 5-ti členné posádce, tak je cesta o dost veselejší. Po cestě jsme měli přestávky abychom se alespoň trochu nabažili počasí a hlavně se protáhli a něco za celý den snědli. Za dnešné cestu jsme si akorát připomenuli ohromnou chudobu v Mauretánii. Normální člověk si to snad ani nedovede představit co tu je. Jízda na vozíku, který je zapřažený za oslem, žebrající nejen děti, pobouchaná auta, provoz na křižovatkách tak, jak se to komu zrovna hodí a podobné věci. Jelikož jsme vezli dost plyšáku, které se u nás ve Všetatech a v Přívorech nasbírali, tak jsme mohli děti po cestě obdarovávat. Byla fakt vidět jejich ohromná radost, protože hračky tu jen tak neseženou. Bohužel do focení šťastných dětí jsme se pro jistotu nepouštěli, protože to tu je divočina. Byla jsem ráda, že mě nevytáhli z auta, když jsem jimn plyšáky podávala, Nakonec jsme museli zvolit taktiku, že jsme plyšáky z okna vyhazovali, jakmile jsme nějaké děcko uviděli. Situace tu je fakt šílená. Do bivaku jsme přijeli pozdě odpoledne. Jančí s Maťem nás již očekávali. Přeci jen jejich trasa byla o 240km kratší, než-li naše. Oni jedou mnohem rychleji, než-li nám dovolí předpisy. Podebatili jsme o zážitkách, které jezdce čekali a dali jsme se na přípravu motorek, roadbooku a všeho potřebného. Náš každodenní rituál. Naštěstí jezdci jsou opatrný a motorky neničí, tak to zatím vždy máme na takovou pravidelnou udržbu, jako je třeba výměna oleje, gum, dolití večkerých kapalin, kontrola veškerých šroubu, atd... Mezitím už bylo najednou 20:00 a to pro mě znamenalo jít na briefing. Chodíme společně s Ládíkem Lálou – navigátor v Tatře od Tomáše Tomečka. S Ládíkem mohu diskutovat roadbook, když něčemu nerozumím. Na zítra je roadbook navigačně opravdu složitý. Navíc tu přibylo i mnoho změn, tak jsme měli co dělat, abychom to zvládli všechno přehledně zpracovat. Chudáci jezdci, pomyslela jsem si. Vubec si nedovedu představit, že bych se měla řídit v terénu jen takhle složitým roadbookem. Po briefingu jklasická večeře a šlo se spát. I přes to, že zítra jsme jako asistence nikam nemuseli jet, ale ono celý den sedět v autě, pozorovat roadbook, cestu a navigovat je také dosti unavující.
6.1.2016 – Středa – 8.etapa
Dnešní etapa byla tak nějak jenom pro jezdce. Jelikož v Mauretánii je šílený stav s dostatkem a kvalitou paliva, tak pořadatel vymyslel úžasnou strategii. Asistence bude mít dnešní den bez přejezdu a jezdce čeká klasická etapa akorát s tím, že se vrátí do stejného bivaku jako den předem. Pro nás to bylo ideální. Ráno jsme vypravili jezdce a měli jsme před sebou volný den. Jezdce dnes čekalo 499km a z toho 376km rychlostní zkouška. Jak jsem již řekla – RZ byla pro dnešní den opravdu navigačně velmi náročná, tak jsme očekávali příjezd jezdcu až odpoledne. Pro nás to znamenalo celý volný den. V klidu jsme vyklidili celé auto a udělali velký uklid. Přeci jen 5lidí v autě a z toho 2 motorkáři o něčem svědčí. Plno a plno věcí. Ráno to ani nevypadalo na to, že bude hezké počasí, ale postupně se vyjasňovalo až najednou byl krásný slunečný den. Zbyla i trocha času na opalování. Na oběd jsme vyrazili společně s tatrovákami – posádkou assistence a celým teamem pressu. Po obědě jsme měli tu čest a pozvali jsme se na promítání. Press připravil opravdu parádní záběry z každého dne. Nádherná podívaná! V pruběhu odpoledne jsme tak nějak debatili s ostatními asistencemi a očekávali příjezd prvních jezdcu. Dnes bylo čekání opravdu dlouhé. Jako první závodník přijel do cíle Ulle. Dorazil téměř až v pul 5. To už o něčem svědčilo. Muselo to být opravdu náročné když i Ulle přijel takhle pozdě. Další pul hodinu se nic nedělo a pak přijela druhá motorka. Postupně závodníci přijížděli do cíle. Jen Jančí a Maťo pořád nic. Už jsem začínala být pomalu nervozní. Ale najednou šel Ulle a nesl v ruce pruběžné výsledky. Viděla jsem, že Jančí do cíle rychlostky dojel. Pak už zbývalo jen 40km přejezd do bivaku. Jen o Maťovi jsem neměla žádné info. Tak jsem si říkala, že na sebe kluci asi čekají. Ničím lepším jsem se uklidnit nemohla. Jenže mi to nedalo a nepřestávala jsem být nervozní, protože jsme tu neměli jezdce, neměli jsme o nich pořádně žádné informace a hlavně jsme v Mauretánii, takže tu není ani signal, abychom si mohli v případě problemu zavolat. Hlavní mechanik od Ulleho to už nevydržel na mě koukat, jak jsem v nervech a vzal mě do pořadatelského auta PC1 abychom se zeptali na přesnou polohu obou jezdcu. Janko byl už kousek od bivaku a Maťo měl být ve vedlejší vesnici. Výrazně se mi ulevilo. Mezitím jsem se stavila u tatrováku na kus řeči, jelikož tatra byla už také v cíli. Ládík mi jen řekl, že jednoho z našich potkal asi 2 km před bivakem, jak ho někdo tahne na laně. Prý asi tak 15 min zpátky, takže tu už musí být. Jenže tu nikdo nebyl. Takže co se dělo? Proč byl náš jezdec tažený a není tu? Napadali mě ruzné myšlenky. Už se stmívalo a najednou byla tma. Byla jsem čím dál víc nervoznější. Ale najednou jsem uviděla Jančího, jak tlačí motorku v bivaku. Konečně! Utíkala jsem zjistit, co se děje a hlavně pomoci. Jančí si velice oddechl, že už je v bivaku. Jen koukám a chybí víčko od nádrže.. Proč?.. Jančímu přestala jet motorka, tak koukal čím by to asi tak mohlo být. Koukal i do nádrže a bohužel jí asi špatně zavřel a víčko po cestě ztratil. Motorku si vzali na starost už mechanici. Jančí vyprávěl zážitky, jak stavěl u Nasti, protože byla po nějakým padu. Vylíčil nám, jak bloudil, ale co bylo nejduležitější – je tu v cíli. Najednou slyšíme motorku a do stanu přijížděl i Maťo.Chvála bohu. Máme je tu oba dva. Maťo nejenom, že taktéž bloudil, tak hlavně pomáhal při velice vážném pádu jednoho motorkáře. Čekali na vrtulník a poskytoval skoro první pomoc. Hrozný zážitek. Už jen z vyprávění jsem měla husí kuži. Tak se začalo pracovat na motorkách. Já s Jančím jsme šli shánět víčko na nádrž a zařídit to, aby byly odečtené minuty za pomoc dalším jezdum. Bylo už pozdě. Jančí dojel nějak po sedmé. Sotva jsem začala chystat roadbook, tak najednou byl briefing. Byla jsem tak nějak ve spěchu. Po briefingu večeře, dochystat motorku, dojet natankovat, nachystat pití a jídlo a klasické věci. Najednou bylo 23hod.. Rychle jsme šli načerpat síly spánkem.